Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlozvyky u koní

16. 12. 2009

Zlozvyky u koní

Znáte to? Kůň zapřený zuby o žlab či hrazení, vyklenutý krk a ... klk! polkne vzduch. Ano, klkáč v akci. Tento kůň nám předvádí jeden z nejčastějších koňských typů stereotypního chování neboli zlozvyků. Klkání, hodinaření či obcházení boxu dokola se vyskytuje až u 10 - 20 % populace domácích koní. Takové chování může být pěkně problematické, protože narušuje celkovou spokojenost koně, jeho zdravotní stav, kondici i jeho další využitelnost co by koňského atleta.

Přestože takové způsoby chování jsou známé již po staletí, bylo jim dosud věnováno jen málo vědecké a výzkumné pozornosti. Nejvíce studií můžeme najít mezi dostihovými koňmi, protože těmito zlozvyky jsou postiženi především právě oni.

Definice

Zlozvyky, správněji stereotypní chování neboli stereotypy, jsou naučené způsoby chování. Neustále se opakují bez zjevného účelu či funkce. Patří sem i tzv. nutkavé pohyby, které se vyvíjejí v prostředí s nevhodnými podmínkami. Pokud se jednou u postiženého jedince rozvinou, může se stát na nich závislý.
Stereotypní chování neboli lidově zlozvyky jsou rozmanité, avšak nikoli nepodobné. Zvířata je opakují neustále dokola. Etologové popisují mnoho typů stereotypního chování, které byly pozorovány u domácích zvířat a divokých zvířat chovaných v zajetí. Koně jednotně “preferují” stereotypy prováděné hubou - klkání.
Klkáč se zahákne řezáky o nějaký předmět, například o hrazení, dvířka, žlab, napáječku nebo o cokoli jiného, o co se může opřít. Uchopí předmět zuby, otevře tlamu a zároveň i hrdlo. Vyklene krk, odtáhne se dozadu a celý proces ukončí charakteristickým zvukem. Někteří koně klkají bez opory. Obecně se říká, že tito koně polykají vzduch. Jenže rentgenologicky a endoskopicky bylo zjištěno, že vzduch se až do žaludku nedostane.
Klkání se liší od stereotypů, kdy kůň vykonává různé pohyby (lokomoční stereotypy) nebo chodí (ambulatorní). Tehdy se kůň pohybuje v pravidelném, neustále se opakujícím rytmu. Při hodinaření neboli tkalcování přešlapuje na předních nohách, obvykle v jednom místě stáje. Přenáší váhu z jedné přední nohy na druhou a některý při tom kýve hlavou a krkem ze strany na stranu. Nebo házejí hlavou nahoru a dolů. Tito koně si mohou vyrobit vážné poranění končetin, například kroužek, nebo budou mít problémy s karpy (zápěstí neboli “přední koleno”). Zároveň si tak opotřebovávají podkovy. K tomuto typu zlozvyků patří i chození po kruhu v boxe nebo kopání. Ty však patří k méně častým problémům. V prvním případě kůň chodí neustále v boxe dokola podél stěn, ve druhém případě kope zadní nohou proti zdi nebo mřížím, ať už proto, že se mu líbí ten zvuk, potřebuje uvolnit energii nebo na sebe upozorňuje.
Někteří koně mají zlozvyk se sami zraňovat, koušou se a štípou, obzvláště do slabiny.
Tyto zakořeněné zlozvyky mohou narušit celkový zdravotní i psychický stav koně nebo jeho využití jako atleta, jen vyjímečně neškodí koni ani neruší jezdce či majitele. Pokud kůň žvýká dřevěné ohrady nebo okusuje kovové či kamenné žlaby, ještě to neznamená, že z něj bude klkáč. Sporadické pohození hlavou není známkou hodinaření; a pohyby, které kůň vykonává při vzrušení nejsou nutkavým chozením po boxe. Avšak pokud se toto chování stane zvykem, problém je na světě.
Koňaři takovému chování říkají stájové zlozvyky, protože je pokládají za defekt koňské osobnosti. Na druhé straně etologové je považují za následek problematického prostředí. Někteří odborníci považují zlozvyky za chorobu. Je to otázka názoru (záleží na typu koně, na druhu problému a využití koně apod.), zda daný zlozvyk lze nebo nelze považovat za onemocnění. Rozhodně, pokud zjistíme u některého koně ve stáji stereotypní chování, je jasné, že něco není nebo nebylo v pořádku. Taková zvířata mohou ohrozit člověka, protože kůň provádějící právě svůj zlozvyk, není spolehlivý. Bezohledně může na člověka šlápnou či ho kopnout...

Proč bývají koně postiženi stereotypním chováním?

Koně jsou od přírody velice činorodá zvířata, v přirozených podmínkách je jejich tlama velice zaměstnaná -- neustále se pasou, používají ji ke komunikaci a navozování či udržování sociálních kontaktů, k ochraně před nebezpečím. Co se týče krmení - chodí a pasou se a opět chodí a pasou se, tak projdou celé širé okolí, dokud nespasou vhodnou trávu. Na své nohy se spoléhají snad celý den - když postávají u svých druhů, když se popásají, když utíkají od nebezpečí, když se brání kopáním nebo vyhazováním.
Domestikací lidé omezili jejich životní prostor, uzavřeli je do malého prostoru, aby je mohli využívat jako atlety, jako dělníky či jako domácí mazlíčky. Ploty a ohrady jim omezily prostor k pohybu a často je také oddělily od stádových druhů. Krmení jim lidé podávají přímo pod nos a pouze na jedno místo. Lidé sami rozhodli, jak jim zorganizují život - kde budou koně žít, co budou žrát, co budou dělat. Lidé očekávají od zvířat, že budou kultivovaná a přijmou jejich diktaturu bez námitek. Od sportovního koně se očekává, že při svém výkonu ze sebe vydá maximum energie, potom se hned uklidní a zůstane někde stát jako neživá věc.
Stejně tak domestikace ovlivnila dědičné vlastnosti koní, většina koní na světě je výsledkem plánovaného šlechtění. Dnešní koně jsou potomci mnoha generací koní, kteří žili pod “lidskou nadvládou”. Genetika tak ovlivnila jejich chování i reakce na okolní podněty - jak vyjádřit své druhové potřeby tlamou a nohama. Zvířata si na prostředí kontrolované lidmi zvykla rozdílně, některá snášejí svůj ohraničený život lépe než jiná, avšak někteří koně musí strávit mnoho hodin úplně o samotě. Také emoční projevy koní se podařilo lidem zkultivovat. V mládí se kůň naučí některé způsoby chování, které neustále opakuje, až se stanou jeho zvykem. Někteří jedinci, možná že všichni, mají sklon ke stereotypům, stejně jako lidé provádějí automaticky určité činnosti, jsou-li frustrovaní nebo se nudí.

Je některé plemeno odolnější?

Neexistují žádné záznamy o tom, že by se výskyt stereotypů vztahoval k některým plemenům, i když takové chování můžeme sledovat častěji u některých krevních linií. Bylo zjištěno, že stereotypní chování má své genetické predispozice. Chce-li majitel vědět, zda jeho kůň bude mít sklon ke klkání, měl by zjistit, zda neklkala jeho matka, otec či sourozenci. Také většina koní, kteří trpí jedním zlozvykem, má sklony k tomu, že po čase začnou předvádět i jiný.
Stereotypní chování pozorujeme především u lehčích plemen koní, například poníci nemají sklony ke zlozvykům. Chladnokrevníci, jsou-li postižení zlozvykem, spíš si hrají s vodou, mnohem méně často hodinaří, ale obecně řečeno, nejsou u nich zlozvyky tak častým jevem.

Co vlastně koním chybí, nebo jim snad nadbývá?

Abychom mohli koně uchránit před rozvinutím stereotypního chování, je důležité znát a pochopit možné příčiny. Domestikovaní koně mohou být frustrovaní, když je člověk nutí přizpůsobit se lidskému prostředí. Koně mají své potřeby a pokud jim člověk nevyhoví, může se jejich chování na nějakou dobu změnit. Pokud vliv nevyhovujících podmínek přetrvává, toto chování se stane zvykem.
Přesné příčiny jsou ještě poněkud nejasné, přestože to vypadá, že zlozvyky lze spojit s pobytem koní ve stáji. Management stáje může tyto zvyky ovlivnit. Existují studie zabývající se vzájemným vztahem určitého managementu stáje a výskytem stereotypního chování u koní. Autoři sledovali celou řadu možných příčin, například různý vliv odstavu hříbat (a předčasného odstavu), tréninku, krmení, ustájení a sociálních kontaktů. Zjistili, že ve sledovaných stájích zlozvyky trpí 5 - 25 % koní. Nezjistilo se však, zda se jedná o jakýsi účel, který koni pomáhá vyrovnat se se stresem.
Je pravděpodobné, že se koně cítí osamělí a trpí úzkostí, jsou-li oddělení od jiných koní. Pokud se o ně člověk stará jako o vězně, uzavřeného na 23 hodin denně do tmavé a malé stáje, není divu, že brzy kůň propadne nějakému stereotypu. Pokud koně separujeme od ostatních, pokud mu násilně změníme prostředí, jen vytváříme takové stavy a situace, ve kterých má sklon k rozvoji stereotypů. Jejich výskyt je tím častější, čím více se kůň nudí, čím menší a vzácnější má kontakt s jinými koňmi nebo lidmi. Tento poznatek je třeba mít na paměti i v době klidu a odpočinku koně - vždy by měl mít možnost kontaktu se svými druhy. Například i v době karantény potřebuje alespoň lidský kontakt - pravidelné a několikrát denně prováděné čištění, pohybování.
Někteří koně jsou nervóznější, mají v sobě mnoho energie. Tito pak jsou frustrovaní, pokud nemají dostatečný prostor nebo dostatek činnosti, nudí se, protože se jim nedostává patřičné množství vnějších podnětů. Například klkání se vyskytuje častěji u dostihových a drezurních koní, než u koní využívaných k vytrvalostním sportovním disciplinám. Je to proto, že dostihoví a drezurní koně tráví více času ve stáji, jejich trénink je sice intenzivnější, ale kratší.
Také způsob krmení domestikovaných koní je jednou z mnoha možných příčin výskytu a rozvoje zlozvyků. Koně se v přírodě živí pastvou. Jejich trávicí trakt je přizpůsoben téměř kontinuálnímu příjmu menších dávek krmiva, proto se koně pasou vlastně celý den. Tím, že jim jejich denní krmnou dávek rozdělíme na pouhé tři - dokonce někde jen dvě! - dílčí dávky, výrazně narušujeme jejich vrozenou potřebu neustále něco spásat. Dále také velice záleží na skladbě jejich krmné dávky. Většinou je příliš bohatá na energii a chudá na vlákninu. Mnoho lidí podává koním stále jen různé granule či pelety a ubírá jim sena. Bylo zjištěno, že se výrazně zvýšil výskyt zlozvyků u koní, kteří denně dostali méně než 6,8 kg píce. Podobné případy lze vidět i u prasat - často okusují hrazení kotců. Omezení objemu krmiva je snad pro koně - ve vztahu ke zlozvykům - závažnějším problémem než omezení pohybu. Jednou z možností, jak se zlozvykům vyhnout nebo je aspoň omezit na minimum, je rozdělit denní dávku na mnohem více menších dílčích dávek a zvýšit množství objemného krmiva. Víme, že většina zlozvyků, prováděných tlamou, je spojena s pocitem hladu. Pokud tato potřeba není uspokojena, kůň se chová, jako by žral, a pokud žrát nemůže, tuto činnost opakuje, až se stane zvykem.
Zajímavé je vysvětlení, jak začne kůň klkat, pokud mu znemožníme žrát. Normální proces příjmu krmiva má dvě fáze - chuťovou a konzumační. Pokud kůň nemá krmení, fáze chuťová proběhne, ale nemůže ji následovat fáze konzumační, kůň však celý proces chce dokončit a vykoná pohyby podobné jako v konzumační fázi - zachytí se o něco zuby a polkne vzduch. Jenže tato činnost organismus neuspokojí, tělo ví, že do sebe nedostalo žádnou potravu. Chuťová fáze přetrvává a kůň opakuje stále dokola náhradu konzumační fáze. Všimněte si, kdy koně klkají nejčastěji: v době, kdy očekávají příjem krmiva nebo kdy ostatní koně už žerou. Stejně tak klkají častěji v době, kdy se vyvedou ze stáje nebo když se do stáje vrátí. Někteří provozují svoje “klkací sezení” po krmení.
Podobným způsobem se u koně rozvíjí i hodinaření -- chce udělat pohyb směrem ke krmení či ke svého stájovému druhu, ale nemůže nikam odejít. Celý proces je narušený, kůň jej automaticky opakuje znovu a znovu, kývne u toho i hlavou, jako by chtěl vykročit.
Mladí koně se mnohem snáze naučí zlozvykům, které jim pak zůstávají většinou po celý život. Úplně nejnáchylnější jsou koně o trochu starší než odstávčata - jsou mladí, plni energie, avšak “věznění” delší dobu ve stáji, trpí nedostatkem pohybu a sociálních kontaktů. Toto platí většinou pro ročky až čtyřleté koně, protože ve věku čtyř let už mají řádnou a pravidelnou práci.
Nejhorší je, že některé zlozvyky koně mohou okoukat. Například klkání se může koník naučit sledováním klkajícího souseda. Avšak nikdo neví, jestli i u něj to nevzniklo spontánně.

Zlozvyk je drogou... nebo není...

Odborníci, kteří se zabývají stereotypním chováním u zvířat popisují, jak jsou postižení jedinci tímto chováním uchvácení. Lze to přirovnat s lidskou závislostí na drogách. Uvádí se, že v obou případech dochází ke zvýšení hladiny endorfinů, což jsou peptidy (látky podobné bílkovinám), které se normálně nacházejí v mozku. Jsou podobné opiátům a jejich funkcí je snižovat bolest a “zlepšovat” náladu, reagují na stres. Moderní výzkumy však jsou proti této teorii o závislosti, aspoň u některých druhů zvířat. O celém problému se vedou sáhodlouhé diskuse, nikdo vlastně skutečně neprokázal, zda koně skutečně provozují stereotypy proto, aby “získali endorfinovou odměnu”. Je však pravda, že přitom hladina endorfinů stoupá. Například koně klkají velice intenzivně, když mají nízkou hladinu endorfinů. Jakmile hladina dosáhne vysokých hodnot, koně klkat přestanou a začnou, jakmile zase poklesne.

Koně, kteří si sami ubližují

Stereotypní chování je škodlivé, v některých vážnějších případech výrazně narušuje využitelnost koně. Může postihnout jeho trénovatelnost a jezditelnost a tedy i ekonomickou hodnotu. Na druhou stranu je mnoho výborných sportovních koní - a hlavně dostihových -, kteří trpí nějakým zlozvykem.
Jiní koně mohou mít zdravotní problémy, například existují klkáči, kteří klkají místo krmení. Takoví koně pak přijmou mnohem méně krmiva a hubnou. Postiženy jsou i jejich horní řezáky, podle zubů tedy poznáme klkáče docela snadno. Klkáči nebo koně, kteří stále chodí po boxe, mohou ztrácet kondici. Někteří klkáči vypadají, jako by byli nafouknutí. Je to proto, že břišní svaly a svaly okolo jícnu jsou více vyvinuté a naopak svaloviny na hřbetě ubývá. Klkáči zatínají svaly a to může způsobit, že krk zhubne.
Říkalo se, že klkáči bývají postiženi kolikou, protože polykají vzduch. Novými metodami se však zjistilo, že vzduch nepronikne do žaludku, takže z tohoto důvodu nemůže vzniknout žádná plynová kolika.
Ze zlozvyku se může stát problém, který ohrožuje život koně. Koně, kteří si sami ubližují, především se koušou do slabin, jsou často nejen jezdecky nevyužitelní, ale i trvale zohyzdění a mnohdy končí euthanázií. Průběh tohoto zlozvyku někdy vypadá jako boj mezi dvěma agresivními hřebci, až na to, že kůň napadá sám sebe. Tomuto sebeubližování podléhají hlavně hřebci, méně pak mladí hřebečci, pouze 25 % postižených koní tvoří klisny.

Pozor při prodeji! Pozor při koupi!

Prodávající by měl každého zájemce upozornit na jakýkoli zlozvyk, protože ten může omezit využitelnost koně a narušuje jeho pohodlí (a mnohdy také pohodlí majitele či ošetřovatele nebo jezdce). Toto upozornění je důležité zvlášť pro lidi, kteří si kupují svého prvního koně. Ti mívají tendence koně zavírat do stájí a v takových podmínkách se mnohé zlozvyky “nejlépe” projeví.

To chce ráznou změnu!

Koně se zlozvykem mohou docela dobře narušit celý chod stáje. Toto nesmyslné chování můžeme jednoduše ignorovat, většina majitelů však chce něco podniknout.
Prvním krokem by měla být veterinární prohlídka koně. Je třeba, aby veterinář posoudil zdravotní stav koně, jeho kondici i správnost jeho životních a pracovních podmínek. Jak jednou zjistíme u koně zlozvyk, je třeba se ujistit, že je jinak zdravý, bez žaludečních vředů, nemá kožní problémy, nic ho nebolí, má v pořádku hlavu, uši i oči. Dále je dobré se ujistit, že krmivo neobsahuje nic, co by mohlo způsobit problémy jeho látkové přeměny, které by snad provokovaly zlozvyky.
I v těchto případech platí, že prevence je stokrát lepší než léčba. Je mnohem snazší zlozvykům předcházet, protože mnohdy už postiženému koni není pomoci. Pokud vidíš, že tvůj kůň začíná se zlozvykem, měl bys ihned ohodnotit jeho management a přemýšlet, zda mu nechybí něco, co by měl mít. Stereotypní chování je indikátorem chyb v managementu. Prevence zlozvyků spočívá právě v tom, že uspokojíme potřeby koně. Majitel je odpovědný za bezstresové prostředí. Například stáj by měla být konstruována tak, aby koně měli vzájemný kontakt, alespoň vizuální. Tím, že v horní polovině stěn boxů instalujeme mříže nebo je úplně otevřeme, můžeme zajistit, aby každý kůň viděl své sousedy a také aby mohl sledovat dění v uličce. Nejlepší je, když se koně ve stáji mohou navzájem dotýkat nebo očichávat. Někdy se stane, že si sousedi příliš nerozumí, mají však v boxe stále dost místa od sebe ustoupit.
Změnou prostředí můžeme zcela zvrátit chování koně, u kterého se začal objevovat nějaký zlozvyk. Mnoho zlozvyků zmizí, když koně přemístíme do správného prostředí. Tím, že mu poskytneme větší prostor nebo mu dáme jinou práci, ho zabavíme a zaměstnáme.
Zdá se, že klkání je možné alespoň do určité míry zmírnit vyvedením koně na pastvu, kde se může celý den pást. Někteří koně opravdu klkají pouze ve stáji. Na druhé straně zase ti, kteří se sami zraňují, provádějí tento zlozvyk spíš na otevřeném prostranství, těsné ustájení toto chování tlumí.
Lze také nenásilnou formou odvést pozornost nudícího se koně - poskytněte mu kamaráda, nějakého klidného koně nebo poníka. Bude mít důvod se hýbat a myslet na něco jiného, než na svůj zlozvyk. Koně si potřebují vybít energii, proběhnutí nebo hra s kamarádem nebo kamarády je tou nejlepší metodou. Někteří koně se odnaučili klkat, když jim majitelé pověsili do boxu míč. S tím si hráli a zapomněli na klkání. Existují hračky pro koně, většinou jsou to předměty k zavěšení. Mnohdy jen je třeba vybrat vhodnou hračku, každý jedinec upřednostňuje jinou.
Také změnou krmení můžeme snížit výskyt zlozvyků, cílem je krmit koně co nejpodobněji přirozeným podmínkám. Koně často klkají, zapření o dveře boxu, když chtějí na sebe upoutat pozornost. Může pomoct jedna lest - dáme jim před dveře dostatek sena s dlouhými stonky, aby měli neustále co požírat. Je dobré podávat větší objem sena o nižší kvalitě, jedná se o to, že se koně budou mít čím zaměstnat. Je pravda, že majitelé ani trenéři nevidí rádi koně se sennými břichy, ale právě zkrmování relativně velkého množství objemového krmiva nejvíce připomíná přirozenou pastvu. Méně kvalitní seno tiší koňský apetit.
Naopak krmení jádrem podporuje stereotypní chování. Je zjištěno, že pokud koním nedáváme jádro, ale pouze seno střední kvality, budou mít takový hlad, že stráví většinu dne krmením, stejně jako by se v přírodě pásli. Pokud koně krmíme často, bude se cítit nasycený a ztratí tím i snahu dále si “říkat” o krmení. Dostane-li svoji porci každé tři hodiny, jistě bude spokojen, bude to pro něj něco jako “pastva ve stáji”, rozhodně mu přiblížíme jeho přirozené prostředí. Možná ho nezbavíme stereotypů úplně, ale rozhodně snížíme četnost výskytu zlozvyku, kůň bude klidnější a přibere na váze.
Další možností je jednoduše zabránit zlozvykům. Lze odstranit předměty, o které se kůň při klkání opírá. Dřevěné povrchy můžeme pobít kovem, to některé koně odradí. Existují pasty proti okusování, které se natírají na dveře, ráhna, ohrady apod. Někdy pomůže, když veškerá ráhna či dveře nebo napáječky a žlaby budou mít tvar V - opět, někteří koně mají problém se do nich opřít zuby a omezí to jejich klkání. Jistě znáte obojky, které se klkajícím koním dávají na krk - je třeba je dostatečně dotáhnout, avšak někteří koně se dokážou “zabavit” i s nimi. Samozřejmě - stále existuje i možnost operace, kdy se koni odeberou určité svaly, odpovědné za klkání. Ani ta však nepřináší stoprocentní úspěch.
Také bylo zjištěno, že v boji proti hodinaření někdy pomůže hluboká podestýlka.
“Učte mladé koně změnám!” říkají někteří odborníci. Tvrdí, že pokud budete s koníkem už od raného věku neustále cestovat, seznamovat ho s novými předměty, měnit jeho místo ve stáji nebo ho krmit v různou dobu, navyknete ho na změny, které bude i později snášet lépe. Kůň, který měl celý život nalinkovaný podle jednoho schématu, zareaguje na každou náhlou změnu mnohem hůře.

Je třeba stále něco zkoušet. Bohužel - pokud bychom se chtěli úplně zbavit stereotypů u koní, asi bychom je museli vypustit do přírody a nechat osudu. Vhodným managementem, tedy způsobem ustájení, prací, organizací doby klidu i krmení, však můžeme výskyt zlozvyků minimalizovat přinejmenším na únosnou míru.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář